neděle 15. února 2015

Kontakt

Kdo by se chtěl svěřovat více anonymněji, pište na e-mail veverqau@seznam.cz ;)

Úvod

Rozhodla jsem se, že založím tuto stránku pro lidi, kteří prožívají rakovinu buď svou a nebo svých blízkých. Doufám, že sem budete psát, ptát se, sdělovat své pocity. Já se Vám pokusím pomoct a udělám všechno, co je v mých silách, abych pomohla :)

Můj vlastní příběh

Mám opravdu skvělou rodinu, kterou miluji ze všeho nejvíc. Ovšem teď je v tom jeden zádrhel.
Volám si s babičkou a dědou docela často, akorát před Silvestrem tohoto roku, se mi zdál děda takový jiný. Dokonce bych si troufala říct i smutný. Něco mi na tom smrdělo, ale moc jsem to ještě neřešila. Potom jsem s ním mluvila na Silvestra, když jsem byla v garáži u kamaráda a slavila jsem ho ještě s dvěma kamarády. Řekl mi, že mě má moc rád a to mě rozbrečelo. Takhle mi to nikdy neřekl a já jsem zjistila, že to už se děje něco hodně divného. Rozhodla jsem se, že přijedu na návštěvu, ale do té doby jsem několikrát telefonovala s babičkou a pořád jsem se jí ptala, jak je dědovi. Vždycky mi řekla něco podobného: ,,To víš, moc dobře mu není, ale máme se v celku dobře. Teď půjde na operaci, protože má pořád problémy s tou kýlou, tak uvidíme!" Rozhodla jsem se, že takhle bez celý pravdy to nechat nemůžu. Jela jsem tedy k nim na chatu i se svou nejlepší kamarádkou.
Když jsme měly jít s dědou na procházku, děda šel napřed, protože už mu bylo v chodbě vedro, jak byl nabalený. Chtěla jsem jít hnedka za ním, ale v tom mě odchytla babička: ,,Pořád se ptáš, jak je dědovi, tak teď ti to mohu říct. Přece jenom už nejsi malá holka. Pojďte si na chvilku sednout!" Začala jsem se docela bát, ale byla jsem zvědavá: ,,,Tak povídej." Nadechla se  a začala svůj poměrně dlouhý monolog: ,,Děda dostal rakovinu před čtyřmi roky. Doktor mu zavolal dva dny před Vánocemi, a protože jsme nechtěli kazit rodinou pohodu, nic jsme vám neřekli. Samozřejmě jsme z toho byli úplně v prdeli. První období jsem zhubla určitě pět kilo a neměla jsem chuť k jídlu. Museli jsme překonat tu sebe lítostivou část, kdy se děda ptal, proč zrovna on. Doteď čte bibli a hledá v ní útěchu. Musím říct, že to není úplně nejhloupější nápad. Taky jak chodí se psy na procházky, tak to ho drží nad vodou (mají dva psy a děda s nimi chodí třikrát denně a babička jednou večer). Jenomže se naskytl další problém. Dědovi se udělala kýla a o tom víš. Nemohli ho operovat, protože měl špatný játra a byli si jistí, že by se z narkózy neprobral. Potom, když tam měl jít po druhé, tak byla nemocnice uzavřená, protože byla v rekonstrukci. A po třetí volal doktor, že je nemocný. Teď tam jde děda 18.2., tak uvidíme jak to bude dál. Hrozně se ale bojím. Sice ta rakovina nějak nezlobí, ale říká se, že je to nejhorší po pěti letech a je to pravda. Náš soused má stejně jako děda rakovinu prostaty a po pěti letech přesně dostal metastázi, takže to má po celém těle a to už je v prdeli. Chodí na chemoterapie. Děda zase na ozařování a s tím se pojí další problém. Při něm se dědovi spálilo několik vnitřních orgánů. Byl týden, kdy jsem si opravdu myslela, že mi umře a není to tak dávno. Taky už zkolaboval v nemocnici a probudil se na kapačkách. Abych to shrnula, tak byl celkem teda na pěti operacích a teď jde na šestou. Myslím si, že tahle s tou kýlo vyjít už musí, protože dědovi se dělá lépe a to je podle mě tou dietou. Proto jsem teď trochu optimista." Když tohle dopověděla, skoro jsem nedýchala. Cítila jsem, jak musím být silná, ale při tom se mi chtělo brečet jako malému dítěti. Za prvé jsem na ni trochu vyjela, jak to, že nic nevím, když už ji má čtyři roky. To mi odůvodnila tak, že děda si doteď nepřeje, abychom to věděli. Takže mi bylo jasný, že před dědou se musím chovat jako předchozí čtyři roky, ale tuhle představu jsem nějak nedokázala v hlavě zrealizovat.  Byla jsem hodně zamlklá a skoro nic jsem k tomu neřekla. Potom se zvedla od stolu ta moje nejlepší kamarádka a šla na záchod. V tom mě babička chytla za ruku, zaskleněly se jí oči a řekla mi: ,, Já tady nechci být sama se psama!"  Bodlo mě to hodně hluboko do srdce, ale nesměla jsem to nechat znát: ,,Babičko, ale ty tady nebudeš sama. Budeme věřit a doufat."
Poté jsem se musela jít s kamarádkou projít do lesa. Tam jsem brečela a nadávala a myslela jsem si, že se zblázním. Vytáhly jsme cigáro a jenom jsme kouřily a skoro nemluvily. I jí bylo špatně a to to není její děda. Je pro mě hlavně velkou oporou, od toho to asi je moje nejlepší kamarádka :)
Za chvilku jsme viděly, jak jde proti nám děda a pořád jsme držely to cigáro v ruce. Rychle jsme se otočily, šly docela rychle, típly cigáro a šly zase zpátky. Když už se děda blížil, cítila jsem jak se mi podlamují kolena. Ne kvůli tomu, že nás možná viděl kouřit, ale že vím to, co vím a před ním to vědět vlastně nemám. Tak jsem se nadechla a ptala se, jaká byla procházka. On, že dobrá, akorát, že je všude bahno a potom se ptal, proč jsme se tak rychle otáčely. Tak jsem mu řekla, že jsem ztratila rukavici a vracely jsme se pro ni. S dědou jsme se dohodli, že se uvidíme na chatě. Byl to strašný pocit, a tak jsem brečela ještě o dost víc.
Když jsme došly na chatu, šla jsem si s dědou povídat sama asi na čtvrt hodinky. Povídala jsem si s ním naprosto normálně, smála jsem se vtipům a dělala jakože nic a přitom jsem cítila, jak mě to trhá zevnitř. Ale vím, že jemu by lítostivé pohledy nepomohly. Asi chápu, proč nechce, abych to věděla, ale já to vím. A taky vím, že když budu před ním silná já, on bude muset taky.
Tak to je asi můj příběh. Teď jenom doufám, že se z toho děda dostane a věřím tomu. Je to skvělý člověk a taky jsem si prošla fází, že jsem se ptala, proč zrovna on, ale je to tak. Já se s tím musím smířit, ale věřím. Protože to, že věřím a doufám a jsem silná před dědou, je strašně moc. Teď už se pomalinku učím být silná i sama před sebou :)
PS: On se z toho dostane, musí!!! Věřím, věřím a věřím.